Planeta 51 od začátku vyhlížela jako hollywoodský animák druhého sledu. Z logických důvodů: Standardizovaná barevná poživatina byla uhnětena v evropské koprodukci, pak byla importována do Hollywoodu, kde se jí studio Sony ujalo jen s polovičatým zájmem. Nevýrazná marketingová kampaň vyústila ve stejně nevýrazné obchodní výsledky, díky kterým Planeta 51 i nadále vypadá jako… jako hollywoodský animák druhého sledu.

Je to trochu kruté označení. Planetu 51 nelze odpálit jako odfláklý žánrový prefabrikát, který měl prostě jen vydělat znuděným tvůrcům. Nejde ani o vyložený průser, přitékající ze stejné odpadní jímky jako třeba Vesmírní opičáci. Jenže konkurence houstne a je třeba se v ní prosadit buď originalitou, nebo alespoň specifickým přístupem k zabavení celé rodiny. Přístup Planety 51 se málem vyčerpal už premisou, která hravě pomuchlává sci-fi klišé. Vrací se do 50. let minulého století, kdy se Amíci báli „rudé invaze“, a tak si často vymýšleli zápletky o mimozemšťanech, kteří přifrčeli ovládnout jejich zemi. Emzáci se vmísili mezi spořádané středostavovské rodinky, pobývající kdesi na předměstí, a začali loupit těla. Nebo páchali podobnou neplechu.

Fór tkví v tom – jak víte už od prvních upoutávek – že poklidný život si v tomto případě užívají zelení mužíčkové a za vetřelce tu je americký astronaut. Ze zajímavě převráceného námětu bohužel nevyplynulo nic extra zábavného a scenáristé odehrávají zcela rutinní báchorku o mezigalaktickém přátelství, s klasicky vyváženým poměrem akce, lásky, morálních ponaučení a obehraných humorných formulek. Gagy jste už někde viděli, narážky na sci-fi klasiky někde slyšeli, z happy-endu se už někdy dřív radovali. Alespoň že vypiplanou architektonicko-designérskou stránku jste si nikde jinde užít nemohli: Tvůrci vzali zajetý obraz padesátých let a celý jej zakulatili, tak aby šlo bezpečně identifikovat všechny dobové detaily, ale zároveň děj opravdu zapadl na planetu zelenkavých čtyřprsťáků. To muselo dát sakra moc práce…

…ale málokdo ji asi ocení. V úhledném balíčku najdete všechno, na co jste si zvykli (i popkulturní narážky, taneční čísla a nějakou tu zběsilou honičku), a to je právě na škodu! Významné filmy se nerodí tím, že si na papíře odškrtáte všechny obvyklé součástky a dojedete od A až do Z, bez touhy redefinovat hranice nebo hledat něco, čím by se dala zastínit konkurence. Hra na jistotu možná brání průšvihu, ale nakonec po ní může stejně tak zůstat pachuť, že se dalo dokázat víc… a nezapadnout vlastně okamžitě do zapomnění.